Nevěřte nikomu, podezírejte všechny…

Velmi těžce se mi čtou v on-line prostoru příběhy, kdy se na děti ve školkách křičí, ubližuje se jim a jsou porušovány základní principy respektujícího přístupu k druhému. Bohužel se ale takové věci dějí. A naprosto chápu, že každý rodič si přeje, aby zrovna jeho dítě mělo ve školce paní učitelku empatickou a respektující.

Nemusí to ale zůstat jen u přání. Jsou i další kroky, které jako rodiče můžeme udělat. Preventivně. Prostě proto, abychom měli lepší přehled o tom, jak se děti ve školce mají.

• Prvním krokem je snažit se co nejvíc poznat vyučující – na akcích pořádaných školkou, třídních schůzkách, prohodit s nimi pár slov v šatně… Jako rodič můžu vnímat, zda se mnou komunikují s respektem, a taky to, jak mluví o dětech. Dá se z toho mnoho poznat. Zároveň je ale potřeba myslet na to, že s dospělými může vyučující komunikovat jinak než s dítětem. A proto tohle nestačí…
• A tak je tu další krok – vnímat svoje dítě. Opravdu, upřímně, plně. Děti jsou dokonalým barometrem. Svým chováním komunikují. Mnohdy jen náznakem – u kreslení, při hře, při vyprávění u knížky, s hračkou… Je potřeba citlivě vnímat, jak se dítě chová, reaguje, komunikuje… A jakmile se mi jako rodiči něco nezdá, zbystřit.
• A především v téhle situaci je dobré mít za sebou i třetí krok – být v kontaktu s dalšími rodiči dětí ze třídy. A tady mám bohužel pocit, že to (hlavně ve větších městech) pokulhává… Přitom je v tom obrovská síla. Protože pokud si jedno dítě stěžuje na křik, může se to na první pohled jevit jako malý hlásek. Ale k tomu hlásku se může přidat druhý, třetí… A my můžeme pak celkem rychle odhalit, že něco není v pořádku. A řešit to – s vyučujícími, vedením, případně i výš, pokud to je potřeba.

Nepíše se mi to lehko, ale slova Hradního pána Vojty Kotka na to bohužel sedí… Pokud někomu svěřuju své dítě, řídím se nejprve heslem:

NEVĚŘTE NIKOMU, PODEZÍREJTE VŠECHNY.

A až postupně (a VELMI RÁDA) MĚNÍM SVŮJ POSTOJ prvotní nedůvěry do pocitu důvěry. Může to znít drsně, ale případy, kdy je dětem ubližováno, bohužel drsné jsou…

Děti jsou naše všechno. Prosím, převezměme iniciativu. Nebuďme ti čekající. Křik a ubližování do školek prostě nepatří. Protože roku v ruce s tím přichází i strach. A strach opravdu pozitivní a bezpečné klima nevytváří.

Z celého srdce děkuji všem nekřičícím empatickým paní učitelkám (možná i nějakým pánům učitelům?) za jejich práci, otevřenou mysl a trpělivost. A jen si přeji – ať je ve školkách (a samozřejmě i školách) takových vyučujících co nejvíce.

Srdečně tě zvu do uzavřené Facebookové skupiny pro maminky, kde najdeš další inspiraci a podporu: