Maminko, ty pláčeš?

Když nám umře někdo blízký, na dětskou otázku Ty pláčeš? můžeme odpovědět dvěma způsoby.

První je Ne, to mi jen něco spadlo do oka. Je to cesta, která uzavírá dveře vzájemnému sdílení pocitů, prožitků, vzpomínek, obav…, které s odchodem blízkého přicházejí. Ten druhý je Ano, je mi smutno, protože babička umřela. A tahle odpověď ty dveře otevírá. Vysílá signál, že o všech pocitech se může mluvit. Je to chvíle, kdy SMUTEK A LÍTOST RODINU STMELUJÍ.

My dospělí oplakáváme budoucnost, která už není. Vzpomínky totiž máme. A tak to těžké na tom všem pro nás je hlavně to, že další už nepřibydou… Malé děti to mají ale jinak. Neví, co vše mohly prožít a už to nepřijde. Zato mají spoustu svých otázek a obav, které se od těch našich dospěláckých tolik odlišují.

Děti mají své OTÁZKY. Bude babička mít skleněnou rakev jako Sněhurka? Nebude jí v hrobečku zima? Opravdu už ji nic nebolí? Tyto upřímné otázky nás mohou bolet. A můžou v nás probouzet pocity a myšlenky, které bychom možná raději udrželi někde hluboko v sobě. Otázky nás ale vedou cestou mluvit o tom. Opravdu si připustit, co se stalo. Prožít to. A nakonec z toho vyjít silnější.

Děti mají ale i své OBAVY. Co když večer zavřu oči a ráno už je neotevřu? Až onemocním, bude to vážná nemoc, budu muset do nemocnice a umřu? Neumím si představit, že jsou děti na tyto své strachy samy. Proto je tak důležité snažit se držet směr i v těžkých chvílích. Vidět situaci i očima dětí a být tam pro ně tak, jak potřebují.

Nám hodně pomohlo povídat si. Otevřeně mluvit (samozřejmě přiměřeně věku dětí) o všem, co máme v hlavě. I když to občas bylo (a stále je) těžké. V knihovně přibyla dětská knížka Když Dinosaurům někdo umře, kterou tam máme doteď. Společně jsme pomalovali a pak zapalovali babičce svíčku. Posloucháme hudbu, kterou babička měla ráda. A pořád si připomínáme vzpomínky, které na ni máme…

Pro mě byla nakonec otázka Mami, ty pláčeš? nesmírně léčivá. Půl roku mi trvalo, než jsem to dokázala dát do slov. Posílám sílu všem, kdo nějakou ztrátou právě procházíte… a mávám tam nahoru, mami.