,,Já nevím“ není ostuda. Je to ODVAHA.

Pamatuješ si z dětství ten pocit? Někdo se tě na něco zeptal. Oči druhého se na tebe upřeně dívaly a ty?
Ticho.
Trapno.
Nejistota.
V našem dětství totiž ,,nevědět“ znamenalo mnohdy pocit, že jsem selhal. Že jsem toho druhého zklamal. A nejspíš cítíš, že chceš, aby to tvoje dítě mělo jinak…

Ale skutečně tvoje dítě vnímá, že JE V POŘÁDKU i nevědět?

Možná je totiž dětské ,,já nevím“ projev upřímnosti, odvahy a důvěry, se kterým se teprve učíme vědomě zacházet. Mnohdy totiž máme spíš tendenci odpovědět za dítě, ponoukat ho k rychlé odpovědi… To malé dítě v nás se prostě ozve a doslova křičí – Je potřeba odpovědět. Je nutné vědět. Hned!

Přitom dítě od nás dospělých potřebuje vnímat, že je dovoleno to přiznat. Proto…

• Oceňujme upřímnost. Když dítě neví, nenech ho v tom. Ukaž mu, že nevědomost není konečná stanice, ale začátek cesty. „Nevíš? To je v pořádku. Můžeme to zjistit spolu.“
• Buďme sami příkladem: Když se tě dítě na něco zeptá a ty neznáš odpověď, nevymýšlej si. Řekni klidně: „Ty jo, já vlastně taky nevím. Zkusíme na to přijít společně?“

Tím, že mu tohle budeš předávat, zároveň léčíš i něco v sobě.

NEVĚDĚT znamená OTEVÍRAT DVEŘE

Když dítě cítí, že říct „já nevím“ je bezpečné, dáváme mu do života obrovský dar. A mnohonásobně větší ten dar je, když ho systematicky ukotvujeme v tom, že je to první krok k tomu se něco nového naučit. Otevírá se totiž prostor pro zvídavost, pro hledání odpovědí, pro růst.

A tak si občas prostě sedni se svým dítětem a povídejte si o tom, že i nevědět je normální. I když máš pocit, že to tvoje dítě nepotřebuje. Že to ví. Protože vnímám, že děti leckdy znejistí. A potřebují to slyšet znovu a znovu.

Takže… Buď dítěti oporou, i když slova dojdou.
Tvoř svět, kde je pro dítě bezpečné nevědět. Je to totiž nedílnou součástí učení.
Vnitřní postoj nás dospělých je zásadní. A třeba právě u tebe začíná efekt motýlích křídel.

Maminky zvu k hlubšímu sdílení do uzavřené skupiny: